pohřeb

Podle židovské tradice by mělo být tělo zesnulého pohřbeno do 24 hodin od jeho skonu. Pohřeb se musí konat vždy ve dne, nikdy však o šabatu ani na Jom kipur. Předtím však musí být z těla odstraněno všechno, co na tělo přirozeně nepatří (např. šperky, lak na nehty, hodinky, paruka apod.), a musí být proveden očistný rituál zvaný tahara.  

Taharu provádí členové tzv. Svatého spolku (hebr. Chevra kadiša) podle stanovených předpisů, přičemž očistu ženského těla mají na starosti výhradně ženy, a očistu mužského těla výhradně muži. Během tahary se tělo, položené na zvláštním stole či prkně s rýhami odvádějícími špinavou vodu, po částech omývá krouživými pohyby od hlavy k nohám. 

Poté je zesnulý oblečen do jednoduchého bílého pohřebního rubáše zvaného kitl a sedmi dalších částí oděvu (hebr. tachrichim). Jedná-li se o muže, pokrývá se jeho tělo i modlitebním šálem talitem, jehož třásně jsou zneplatněny (odstřiženy). Takto oblečený je zesnulý uložen do dřevěné rakve, a je-li pohřbíván v diasporní komunitě, pod hlavu se mu vloží sáček s hlínou z Izraele, aby alespoň symbolicky odpočíval na izraelské půdě. 

Zesnulý je vyprovázen na hřbitov členy Chevry kadiši, představiteli obce a příbuznými za recitace Žalmu 91 a Kaz 1,2. Po pronesení pohřební řeči je rakev uložena do hrobu tak, aby tělo směřovalo nohama k Jeruzalému (v diasporních komunitách k východu). Místo pohřbení je dočasně označeno tabulkou se jménem, která je na roční výročí úmrtí zesnulého (tzv. jahrcajt) nahrazena náhrobkem zvaným maceva. Na náhrobku se tradičně uvádí hebrejské jméno zesnulého a jméno jeho otce (či matky), hebrejské datum úmrtí dle židovského kalendáře a počáteční písmena hebrejského citátu: „Tihje nišmato(a) crura bi-cror ha-chajim.“ – „Nechť je jeho/její duše spojena ve spojení se životem.“